a postupně to opravuji. I.
Byl pozdní podzimní večer roku 2000. Mirek seděl před svým domem mlčky pozorující pouliční lampu u cesty, její odraz se leskl v kaluži kterou zde zanechal déšť minulé noci. Hlavou se mu honily různé myšlenky, při pohledu na lampu a její krásné pronikavé světlo, takové světlo které ozářilo celý blok ulice. Bylo něco okolo desáté večer, když k Mirkovi přistoupil jeho soused Villy. Villy byl muž střední postavy s kulatou tváří a podsaditým obličejem, meřil něco okolo 180. centimetrů a jeho prořídlé vousy se značily jako diamant.
Mirek nečekal tak pozdě návštěvu, skoro před svým domem spal, vypadalo to jako by byl mrtvý. Celý nehybně seděl a snad ani nevnímál že k němu někdo přistoupil, když v tom se ozval hlas jako ze sudu: "Mirku! Sakra žiješ? Mám pro tebe zprávu" řekl Villy. Mirek okamžitě zbystřil jako kdyby do něho uhodil hrom, a zamumlal cosi pod nosem. Villy mu oznámil, že zítra se koná velký večírek a zda-li by byl Mirek tak laskav a dostavil se, bylo to pro něho nesmírně důležité jelikož byli spolu velmi dobří a důvěrní přátelé. Mirek chvíli přemýšlel a nevěděl co má na to říct, protože to bylo na něho moc rychlé a překvapující, takové věci neměl vůbec rád. Avšak přes veškeré překvapení, přikývl a Villy se rozzářil jako hvězdička na vánočním stromečku. Byl moc rád, že to přijal a ještě mu podal pozvánku kdyby náhodou zapoměl.
Tou dobou bylo něco málo po půlnoci a kamarádi se rozloučili s tím, že zítra se určitě uvidí na večírku. Mirek si tím ale nebyl vůbec jistý, jestli zítra příjde a představa že nemá co na sebe ho děsila víc, než cokoliv jiného vtu možnou dobu. Zamkl tedy svůj dům a ještě před tím než sel spát, zkontroloval si poštu na svém počítači který měl docela rád a trávil u něho dost času. Poté ulehl do postele a přemýšlel nad tím, kde tak narychlo sežene společenské šaty, doma žádné neměl. Asi po půl hodině přemýšlení kdy ho napadlo dobrých tisíc důvodů proč si je nekoupit usl s neklidným pocitem v duši.
Na druhý den včasně ráno tichou místnost narušil telefon. Mirek chvíli nevnímal rozřinčený telefon ale nakonec se přemohl, vstal z postele a zvedl telefon. Ozvalo se tiché, ničím nerušené ahoj, byl to jeho otec. Takový ten typ která si dělá starost o svého synka dvacetčtyři hodin sedm dní v týdnu.
Z jeho hlasu poznal že není něco v pořádku a vyhrkl ze sebe rychlé co se děje? načež se mu dostala odpověď že jeho otci není dobře a musí přijet. Chvíli se spolu bavili o tom, kdy se potkají a netrvalo dlouho a už si to Mirek rychlým krokem který se jen zdaleka podobal chůzi, spíše běhu mašíroval k jeho tátovi. Jakmile došel na autobus jelikož auto neměl a byl zásadně proti tomu si dělat vůbec řidičský průkaz protože se mu to jevilo jako zbytečné a zdlouhavé. Přece jenom stálo to dost peněz a tam kde potřeboval se dostal vždy hromadnou dopravou popřípadě se domluvil s kamarádem který ho ochotně zavezl tam kde potřeboval.
Vždycky říkal že auto je nástroj ďábla a že ho rozhodně podporovat nebude, nikdy neví kdy může ďábel vztáhnout na něho ruku. Zjistil tedy že další autobus do Pilos jede přesně za hodinu a to ho rozčílilo. Mumlal si něco pro sebe a v duchu nadával proč nemůže jezdit alespoň co půl hodiny a že musí bydlet v takové díře. Rozhlédl se okolo sebe a spatřil rychlé občerstvení. Měl docela hlad protože nestihl ráno posnídat a tak se podíval kolik stojí něco co by zasytilo jeho žaludek a bez váhání si koupil hamburger. Poděkoval prodavači a přitom mu hlavou probleskla myšlenka že večer musí za Villym který ho tak dlouho včera přemlouval. Po necelé hodině spatřil přijíždějící autobus a oči se mu rozsvítily jako kdyby zrovna vyhrál jackpot ve sportce. Ten den bylo chladno, vítr si pohrával s jeho vlasy a na vrcholku se mu značila čepka. Postavil se do fronty, přichystal si peníze a stále myslel na to jak sežene oblek. Řidič mu vydal jízdenku bez problému, poté se usadil dozadu kde moc lidí nebylo, měl to tak rád. Všiml si před ním mladé ženy která se mu líbila avšak neoslovil jí protože se styděl. Zahleděl se tedy někam ven a doufal že mu cesta uběhne rychleji než řekne švec.
